SPLENDID ISOLATION aneb z ústraní do galerie

Vstoupili jsme do galerie a zavřeli dveře před světem. Dovnitř teď pustíme jen světlo, povědomé tváře a předměty. Právě tak to dělají umělci na této výstavě – Štěpán Vrbický, Tomáš Smetana a Jiří Štourač. Pracují uvnitř a jejich hlavními žánry jsou interiéry, zátiší a portréty. Spojuje je izolace skvělá k práci, ale sporná v životě, přátelství, dlouhodobý pobyt na Vysočině a technika kresby. Kresba je ovšem skutečně jen technika. Vrbický o své práci mluví jako o grafice vytvářené pastelkami, Smetana hovoří o kreslených obrazech a Štourač říká, že uhlem maluje. Takže tu máme jednoho grafika a dva malíře. Jako skutečné téma výstavy nakonec vykrystalizovalo zastavení času, které zajímá všechny autory bez rozdílu. Smetana o sobě mluví například mluví jako o „fotoaparátu s dlouhou časovou expozicí“, Vrbický obrazy časem „nabíjí“. Máme tedy možnost se odizolovat, zastavit a nabít – aspoň na chvíli.

 

 

 

 

Iniciátorem výstavy je Štěpán Vrbický, který ve Ville Pellé představil svá díla již dvakrát a má k tomuto místu hlubší vztah. Rozhodl se přizvat dva přátele – Tomáše Smetanu a Jiřího Štourače, s nimiž ho spojuje technika kresby a dlouhodobý pobyt na Vysočině. Kresba je ovšem skutečně pouhou technikou. Vrbický o své práci mluví jako o grafice vytvářené pastelkami, Smetana hovoří o kreslených obrazech a Štourač říká, že uhlem maluje. Takže tu máme jednoho grafika a dva malíře. Jako skutečné téma výstavy nakonec vykrystalizovalo zastavení času, které zajímá všechny autory bez rozdílu. Smetana o sobě mluví například jako o „fotoaparátu s dlouhou časovou expozicí“, Vrbický obrazy časem „nabíjí“. Máme tedy alespoň na chvíli možnost se odizolovat, zastavit a nabít. Kresba je zároveň žánr, který chce Galerie Villa Pellé ve svém výstavním programu dlouhodobě sledovat.

Štěpán Vrbický v Praze naposledy vystavoval před čtyřmi lety v Galerii Havelka. Od té doby vytvořil kresby, které se posunuly nejen z kuchyně do nově vybudovaného ateliéru, ale také k větší abstrakci. To se projevuje například osamostatněním barevných ploch. O jeho starších kresbách napsala historička umění Anežka Bartlová, že Vrbický bojuje s časem tak, že jím plýtvá. Na nových obrazech jím plýtvá ještě více. Kresba se zjemnila, předměty se odhmotňují. Stále více platí, že o stolky, poličky a hrnky, které na zátiších vidíme, vlastně nejde. „Obraz je ještě něco jiného než svůj vzhled,“ napsal Vrbického učitel Vladimír Kokolia. Nadále platí, že Vrbického kresby jsou akumulátory energie, která je do nich vložena. „Snažím se obraz nabít hodně dopředu. Jako když nabíjíte baterii, aby co nejdéle vydržela. Já své obrazy nabíjím časem.“ Na výstavě se objeví také jedna z mála velkoformátových prací, které Vrbický před lety vytvořil nedaleko Villa Pellé. Dílo se tak téměř doslova vrací na místo činu.

Zjemňování kresby až na hranici, kdy přestanou být vidět jednotlivé čáry, má naopak za sebou Tomáš Smetana, mistr kresby mikrotužkou. V jeho tvorbě došlo v posledních letech
k opačné změně – maniakální vyplňování prostoru čárkami nebo dekorem nahradila velkorysejší šrafura, ze které dýchá větší svoboda a nadhled. Smetana nově experimentuje také s nočními kresbami – světelnými siločarami, které zbudou v místnosti, když se večer zhasne. Přesto, že se jeho práce formálně pročistila, svět, který u něj nacházíme, je na rozdíl od Vrbického a Štourače stále komplikovaný a rozbitý. Je znejišťován zrcadly a omezen čtyřmi stěnami. Umělec pracuje s pojmem „egoistický prostor“, který může označovat ateliér, krabici, do níž si vlezla jeho dcera, nebo zrcadlovou bednu, do níž staví svá zátiší. Tato pomůcka by měla být na výstavě rekonstruována.

Jiří Štourač na výstavě představí své nové uhlové kresby. „Přírodní uhel mi vyhovuje, protože se s ním dá vlastně malovat, pokud chápeme malbu spíše valérově než koloristicky,“ napsal kdysi umělec. Na většině Štouračových aktuálních kreseb jsou prázdné prostory – chodby, půdy, interiéry chrámů. Výjevy připomínají kulisy, které čekají, až se v nich něco začne dít. Malíř je záměrně nekonkretizuje, aby nebrzdil naši představivost. Určitá míra volnosti je dána také tím, že nekreslí podle skutečnosti, ale z hlavy. Kromě toho, že je prázdná architektura prostorem snění a imaginace, funguje zároveň jako „hmotné médium, které umožňuje, aby se na něm mohlo zjevovat nehmotné světlo,“ jak si všiml historik umění Marcel Fišer. Toto tiché či vnitřní světlo autor zakusil při modlitbě i na freskách Piera della Francesky, jehož dílo jezdí zkoumat od studentských let. Cesty do zahraničí, především Itálie, jsou zdrojem zážitků, které se pak objevují v jeho práci. Vedle kreseb se na výstavě objeví
i Štouračovy malby.

Výstava Splendid Isolation (Skvělá izolace) je výstavou pomalého plynutí času. Všichni vystavující umělci tvoří pomalu a diváci, které jejich dílo osloví, mají možnost ho vnímat podobným tempem. Vzhledem k převládajícím žánrům (interiéry, zátiší) a tlumené barevnosti většiny prací se expozice zřejmě nevyhne lehce melancholickému vyznění, které bude vyváženo přítomností několika figurálních děl. Žádný z umělců nežije sám. Do jejich egoistických prostorů pronikají především jejich děti, které berou jen malý ohled na „velké“ umění, které v bytech a ateliérech jejich rodičů vzniká.
Izolace, která je k tvorbě nutná, tedy není absolutní. Nejde také jen o fyzický pobyt na samotě nebo v malém městě, ale o dobrovolné mentální nastavení. Sem patří i rozhodnutí tvořit „stranou dění“ a vytvářet si vlastní, alternativní kánony dějin umění. Jiří Štourač má rád linii Mistr Třeboňský – Jan Zrzavý – Mikuláš Medek, ale také renesanční mistry, Balthuse nebo americké malíře Edwarda Hoppera a Andrewa Wyetha. Tomášovi Smetanovi se líbí Holanďané, Dán Vilhelm Hammershøi nebo norský krajinář Peder Balke. Štěpán Vrbický má rád japonské dřevořezy, Marii Blabolilovou a i když toto jméno nezmiňuje, tak je v jeho domku na Vysočině přítomný Vincent van Gogh – kreslí se tu ty nejbližší, denně používané věci, i když o ně samotné, jak už víme, vlastně nejde.

Štěpán Vrbický se narodil 22. dubna 1978 v Ústí nad Orlicí. Vystudoval grafiku u Vladimíra Kokolii na AVU (1998-2005). Kreslí barevnými pastelkami prostředí, kde žije – interiér domku v Roženeckých Pasekách. Do nedávna svá zátiší nearanžoval, ale spíše nacházel, nejčastěji v kuchyni, podle níž byla pojmenována i jedna z jeho výstav (Kyčn). Hustota, sytost a plnost, které souvisejí s jídlem, jsou důležité i pro jeho kresby. Barevné plochy skrývají vrstvy čar, které autor osvobozuje jen ve skicáku. Abstrakce mu přijdou méně originální než zátiší. Proto se stále drží věcí, i když čím dál volněji, což je patrné na nových kresbách. V poslední době kreslí Vrbický také na iPadu. Ve Villa Pellé vystavoval počátkem milénia a v roce 2010. Na základě fotografie ze zdejší výstavy se na náměstí v Novém Městě na Moravě seznámil s Tomášem Smetanou.

Tomáš Smetana se narodil 23. prosince 1960 v Praze. Vystudoval malbu na AVU (1980-85), kde navázal přátelství s Jiřím Štouračem. Na počátku jeho výstavní kariéry stojí legendární svárovské Konfrontace (1986). Žije a pracuje na mnoha místech (Praha, Kutná Hora a další), protože prostor po určité době vyčerpá, či jak říká „vypálí“. Po osobní krizi v 90. letech přešel od spontánní malby k jasně vymezené kresbě. Kreslí převážně portréty a zátiší, a to hlavně mikrotužkou. Používá také barevné tuše a pastelky. Právě pastelková zátiší ho jednu dobu spojovala se Štěpánem Vrbickým, ačkoli jejich východiska i cíle jsou odlišné. Smetana si zátiší staví ze zděděných předmětů, které pro něj mají osobní význam. Vznik kreseb popisuje v podrobných vtipných komentářích. V roce 2013 proběhla jeho výstava Světlo z vedlejšího pokoje v pražské galerii Dvorak Sec.

Jiří Štourač se narodil 31. srpna 1960 v Novém Městě na Moravě. Žije a pracuje v Bystrém u Poličky. V první polovině 80. let vystudoval malbu na AVU. V letech 1990-95 zde působil jako asistent Jitky Svobodové v ateliéru kresby, kam byl vybrán na základě uhlových kreseb prezentovaných na Výstavě patnácti (1988). Jedním z poznávacích znaků jeho děl je „tiché“ či „vnitřní“ světlo. Pracuje s nemnoha motivy, které považuje za zásadní a často je zkoumá v obou médiích – malbě i kresbě. Jeho figurální obrazy, zátiší a výjevy mají podobu zjevení, snu či vzpomínky. Štourač se vyskytuje jako literární postava v knihách Ivana Kolmana (Cesta do Compostely) a Miloše Doležala (Sansepolcro nebo Balthus – pozdní vzpomínky). Patří k širšímu okruhu autorů, spřízněných s časopisem Revolver Revue. V roce 2014 se v Topičově salonu uskutečnila jeho výstava Ticho, které mluví.