Villa Pellé

Veronika Holcová – Wild Game / Divočina

Obrazy divoké kanadské krajiny vytvořila Veronika Holcová ještě dříve, než se do Kanady přestěhovala. Výstava nabízí nejen srovnání doby „pre-kanadské“ a kanadské, ale i nové velkoformátové kresby s figurálními motivy. Vliv kanadského prostředí proniká do malířčiny tvorby přes nekonečný prostor, jiskřivě čisté světlo a ostré barvy, inspiraci nachází i v inuitských duších.

Kurátorem výstavy je Petr Vaňous.

Komentovaná prohlídka s autorkou: 2. 9. 2017 od 18 h
Komentovaná prohlídka s kurátorem: 14. 9. 2017 od 18 h

Výstava v Galerii Villa Pellé.
Od 19. 7. do 22. 9. 2017
Úterý – neděle 13 – 18 h
Vstupné 90 / 60 Kč.

 

Divočina
Malířské a kresebné dílo Veroniky Holcové zahrnuje krajiny, předměty a figury ve specifickém prolnutí. Tento žánrový amalgám je pro autorku charakteristický a má své opodstatnění. Co je tím, co jednotlivé obrazy sjednocuje a propojuje? Je to smysl pro morfologii metamorfózy, která se odehrává v čase, je ale pociťována fyzicky a reflektována psychicky. Tvarosloví, které autorka používá, nevyplývá z konkrétních situací, nýbrž je objevováno a vyjevováno postupně, během malířského procesu a integruje v sobě jak náhodu a postupy automatismu (skvrna, otisk štětce, struktura, textura), tak racionální i mimovolnou korekci. Jinak řečeno, konkrétní situace spojovaná s tradičním žánrem, zde nepředchází formě (jako syžet, libreto), nýbrž je formou samotnou ustalována a zpřítomňována. Je tedy sama procesem, který je zastavován ve svém průběhu a ponechán ve fázi, která předjímá jak své vlastní dotváření tak i svou vlastní demontáž či destrukci. Tímto způsobem se autorce daří zaznamenat obecnější zlomové okamžiky proměny, které vykazují výrazné časové a prostorové konotace, aniž by se tu pracovalo s konkrétním prostorem a časem v jejich „reáliích“ a „atributech“ (ty jsou překládány do symbolické roviny). Podstatné tu jsou metaforické názvy prací, které podtrhují básnický rozměr proměn (např. Krajina s duší, Poslední sníh, Běh lesem). „Básnický“ ve smyslu používaného „jazyka malby“, který situace nesděluje, nýbrž evokuje a zpřítomňuje. Není to tedy jazyk popisu, ale projev svobodné imaginace, jejíž horizonty jsou otevřené natolik, nakolik je ve své empatii a ve schopnosti vcítění otevřen sám divák.

Zatímco krajiny zpravidla udržují svůj horizont (skladbu) jako místo pro rámcovou orientaci děje (Perlorodka, Celebration, Sen o tygrovi), figury zvláště v drobnějších kresbách jsou skládány a rozkládány do pohybových fází plynoucích asociací (Pussycat). Na papíře doslova krystalizují v hybnost forem, jež tím, že se odehrává v nikdy nedokončené průběžnosti, otevírá prostor k osvobození imaginace, uvolňuje smysl pro vnímání paralelních světů, pro situace vytržení, exaltace, pro fyzicky pociťované stavy tíže, bolesti, úzkosti, utrpení, ale také vitality, nevázanosti a bujnosti. Někde jsou figury ostře hraněné, agresivně modelované, jinde se pozvolna roztápějí či roztékají do libidinózních tvarů pod vlivem erotického podráždění či vzrušení. Jsou to kresby-příběhy vyprávěné celé v jednom jediném okamžiku. Lze v nich hledat, bloudit, ztrácet se a opět nacházet směr. Některé kresby jsou klidnější, meditativnější, jiné naopak emotivně vyhrocené. Překračují, tak jako asociace, hranice výrazových řádů abstrakce a figurace. Erotický detail vedle mystického vzkříšení. Radikální kontrasty, kontroverzní sousedství, napětí v jednotě protikladů, dialektika rozpornosti, která samo vyprávění proměňuje v dobrodružný mýtus, jehož celkové topografické ukotvení pohádkově těká, zatímco jednotlivé epizody sublimují v konkrétní pocity, touhy a emoce. Kanadská krajina se tu objevuje jako svůj vlastní předobraz. Je dotvářena imaginací a posléze korigována skutečností, aby v sobě zasela další nutnou proměnu.

Na fázi tvůrčího pohybu upozorňuje autorka sérií obrazů tematizující konec (End) jako přechodný stav. Je to na jednu stranu „konec“ filmový, na stranu druhou jeho gogolovská podobizna. Konec s antropologickými rysy. Konec, který má oči a potměšile nás pozoruje či snad na nás dokonce pomrkává (!). Doplňuje tak všudypřítomné motivy vírů a zvíření, hybridní symetrie, která vzniká jako koroze napřímených os a genetických symetrií kontaminovaných průtokem životní mízy a času. Pod povrchem krajin a v organismech figur tiká pud života společně s pudem sebezáchovy. Tvorba násilně přetváří každý probíhající okamžik. Destiluje z prostoru a času to podstatné, co je vyjímáno z destruktivní pomíjivosti a co je naopak zachyceno, zastaveno a ukazováno (kresba, obraz, objekt). Je to divočina, v které každý den žijeme. Pohled za běžné podoby věcí. Hranice této „divočiny“ sahají od každodenních banalit, přes rozmanitá metaforická vyprávění až k oblastem podrážděné obrazotvornosti hraničící se stavy deliria a šílenství. Uvědomit si svou vlastní rozpornou situaci uprostřed přírody mezi zrozením a smrtí znamená přijmout věci tak, jak se skutečně dějí. Tajemství času vydává svá svědectví. Pokaždé vidíme něco jiného a jinak. Konstelace našeho poznání se proměňuje. Každý den odžíváme jednu velkou „divokou“ metamorfózu v jejích drobných, nepatrných odlescích. Kdo si jich všimne, ať zůstane i nadále statečný.

Petr Vaňous, Praha, červen 2017

 

www.veronikaholcova.cz

 

Pro více informací nás kontaktujte.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *