Výstava zahájena! Přijďte obdivovat výjimečné kreslířské schopnosti architekta Tomáše Lampara a mediumní záznamy jeho prababičky.

 

4. 10. – 13. 11.

Na výstavě s názvem Bytosti se spolu potkávají malby a kresby architekta a výtvarného solitéra Tomáše Lampara a kresby jeho prababičky Josefy Štěpánkové. Přestože se osobně nesetkali (Josefa Štěpánková zemřela v roce 1966 a její pravnuk se narodil až o rok později), existuje zjevné propojení mezi jejich vnitřními světy, které oba dokázali zaznamenat spontánním výtvarným projevem. Renomovaný olomoucký architekt Tomáš Lampar, za nímž stojí mimo jiné nová olomoucká dominanta Arionova kašna (spolu se sochařem Ivanem Theimerem), ceněná revitalizace vojenského prostoru Chomýž u Krnova a řada další zdařených staveb a rekonstrukcí na Moravě, ve výtvarné tvorbě vyvažuje racionalitu své hlavní profese v povětšině rychle tvořených cyklech kreseb a maleb. Oproti tomu byla pro Josefu Štěpánkovou její insitní kresba součástí cesty ke zvládnutí těžkého a dramatického životního údělu. Po začátku první světové války ztratila manžela i prvorozenou dceru, upnula se poté ke spiritismu a spontánní kresby, vzniklé během seancí, byly její komunikací s blízkými na druhém břehu řeky Acherón. Výstava Tomáše Lampara ve Villa Pellé je jeho pražskou premiérou.

Oba autoři sdílí, každý svým způsobem, schopnost zachycovat mimosmyslové jevy a děje. Netradiční rozhovor napříč časem, prostorem a vesmírem spolu povedou již podruhé, poprvé spolu vystavovali loni v newyorské galerii Cavin-Morris. Pro Tomáše Lampara, který má za sebou již několik samostatných i skupinových výstav nejen v několika moravských městech, ale i v Los Angeles, to bude pražská premiéra. Výstava potrvá do 13. listopadu.

Tvorba Tomáše Lampara (*1967), jejíž vybranou část představujeme po newyorské premiéře na jeho první samostatné pražské výstavě, se vyznačuje vytříbeným kresebným a malířským projevem a rafinovanou barevnou kombinatorikou, přesto necílí na estetické uspokojení diváka. Lampar vlastně nesleduje žádný umělecký záměr. Není spiritistou zprostředkovávajícím komunikaci s „oním světem“, jeho tvůrčí proces se ale kresebným rituálům spiritistických médií v lecčems podobá. V mnohačetných sériích zakresluje dynamický vývoj nehmotných jevů, rychlými tahy zaznamenává jejich vynořování, rozvíjení, pulzování, tvarování jejich jádra i obalu, cizelování detailů, jejich štěpení a posléze i vyvanutí. Cykly kreseb se rodí převážně během několika málo chvil, někdy ale vznikají i v delších časových úsecích, neboť kreslíř je schopen navázat s danou entitou napojení i po několikadenních pauzách. Lamparova tvorba má dvě polohy. V první z nich se vztahuje k abstraktním jevům a procesům, které se odehrávají v prostoru mimo geometrické zákonitosti i reálný čas, v druhé je zakotven v konkrétním, předmětném světě. Do reálného prostoru desky svého kreslířského stolu Lampar často usazuje i ty úkazy, které se smyslovému vnímání vymykají, a získávají tak reálné dimenze. Motiv, který se mu vyjevuje, si sám volí techniku, barevnost i formu. Lamparův výtvarný projev si vždy zachovává zřetelný rukopis i delikátní estetické kvality. Jako by tak dokazoval, že Krása je skutečností nadřazenou našemu vnímání, je na člověku nezávislá a pouze se skrze něj prosazuje.
Častým námětem jeho kreseb a maleb jsou Květy, v nichž spatřuje bytosti ve spirituálním stádiu. Nejen florální tvarosloví, v němž se Květ stává formou a symbolem zároveň, sdílí Tomáš Lampar se svojí prababičkou Josefou Štěpánkovou (1877–1966), jejíž kresby na této výstavě rovněž prezentujeme. Přestože je spojuje hypersenzitivita i schopnost napojení na mimosmyslové jevy, jejich pohnutky k tvorbě se ale liší. Zatímco Lamparovo dílo takřka nezávisí na jeho osobním životě ani na jeho profesi architekta, v medijních kresbách Josefy Štěpánkové se zrcadlí její dramatický osud. Poté, co hned na počátku první světové války ztratila milovaného manžela a záhy i prvorozenou dceru¸ upnula se ke spiritismu, který jí umožňoval komunikaci s jejími zesnulými: Její kresby jsou korespondencí se zásvětím. Převážně zobrazují stylizované květy, které tvarem a strukturou připomínají tělesné orgány prokrvené řečištěm tepen a vlásečnic. Z jejich okvětních lístků se vynořují portréty zemřelých nebo podoby jejich spirituálních, amorfních těl. V obrysech vyplněných ornamenty, odkazujícími na dobovou estetiku dvacátých let, bývají vepsány osobní vzkazy, vyznání či poselství náboženského charakteru. Podobně jako později, ve zcela jiné formě i souvislostech v kresbách jejího pravnuka Tomáše Lampara, tu Květy figurují jako zjevení věčného života, který nemusí být nutně rozpoznatelný smysly.

kurátorka: Terezie Zemánková

TOMÁŠ LAMPAR se narodil roku 1967 v Olomouci. V letech 1987–1992 absolvoval Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně a následně stáž na L’école d’architecture de Paris La Villette ve Francii (1993). Od roku 1997 je členem České komory architektů. Volné tvorbě se věnuje od 90. let. Tvorba Tomáše Lampara je zastoupena v soukromých sbírkách v Čechách, Německu, Francii, Itálii, Portugalsku a v USA.

JOSEFA ŠTĚPÁNKOVÁ (*1877 v Hlinsku – †1966 v Olomouci)
Prababička Tomáše Lampara, dívčím jménem Skálová, prožila mládí na Českomoravské vrchovině, v Hlinsku, kde se také vyučila švadlenou. Roku 1902 se provdala za Aloise Štěpánka a přestěhovala se za ním do Prostějova, kde přivedla na svět dvě dcery – Miladu a Ludmilu. Roku 1914, na počátku první světové války, padl její muž na italské frontě a v následujícím roce zemřela její prvorozená dcera Milada (Miluška) na otravu krve. V roce 1938 odchází Josefa z Prostějova do Olomouce, kde žije v domácnosti své dcery Ludmily. Aktivně se věnovala spiritismu a jako senzitivní médium vytvořila řadu kreseb, jejichž prostřednictvím navazovala spojení se svými zesnulými příbuznými. Po letošní premiérové výstavě v Cavin-Morris Gallery v New Yorku jsou kresby Josefy Štěpánkové poprvé prezentovány v České republice.

 

Share This