10. července – 23. srpna 2020

Během nedobrovolného globálního „blackoutu“ se na několik měsíců zastavil svět. V reflexi uměleckého soustředění může být takový výpadek vítaným tvůrčím impulsem. Dvojice malířů Julius Reichel a Roman Výborný dokáže rychle reagovat nejen na současné politicko-společenské dění, ale většinou je jejich malířské dílo navzdory aktualitám progresivní v neustálém střídání forem a stejně jako na sebe, klade vysoké nároky i na diváky. Všechny výroky, jimiž označujeme umělecké výkony, do jisté míry znamenají nedokonalé znásilňování tvůrčí svobody. Což ukazuje, že revoluční myšlenkové objevy ne vždy posouvají vývoj umění v jeho skutečné historické roli, tedy, že pochopení v širší společenské platformě přichází pozdě. Kategorie „nový impresionismus“ znamená jakousi reakci na současné ateliérové malířství, které se sice tváří novátorsky, ale de facto naplňuje konzervativní popisný způsob malby, s nímž autoři po svém polemizují. Vnímání umění se za sto padesát let moc nezměnilo. Současný divák impresionistickou malbu přijal za svou, převedl ji do dekorace a ztratil niť s vývojem, který mezi tím nastal. Jestliže je divák uvězněn ve vizualitě 19. století, jak potom přijme tyto složité barvami sálající rastry a matrice, které se vzájemně pohlcují a které si do sebe berou jako rukojmí jednoduché tvary symbolů od starého Egypta přes globální značky? A na povrchu cílí, v případě Reichela, na značně zjednodušenou tvář, jakou poučený divák zná z Jawlenského (ten ovšem nikdy nepřikročil na rozdíl od Julia k abstrakci), v případě Namora to jsou expresivní znaky slz a mřížek, pod nimiž vřou odkazy na americký abstraktní expresionismus. V umění se tvůrce stále navrací k začátkům, vytváří svůj jedinečný příběh. Výstava je o optických klamech, o možnostech naší svobody, ať už na percepční rovině nebo té společenské. Diváka zapojuje překážkami do složitého příběhu, poněvadž specifická instalace ve villa Pellé dráždí a znesnadňuje pohled na umění jinými prostředky. Odvádí pozornost od obrazů a potlačuje klasický galerijní status. To všechno také proto, že ještě před nedávnem jsme měli zavřená muzea a galerie. Pozorovat umění bylo nečekaně znemožněno a zakázáno. Realita se odsunula do virtuality. Ale o čem jsou díla Julia Reichela a Namora? O oné oscilaci mezi reálným a iracionálním, o hledání posledních zbytků schopnosti přijmout obraz jako naprosto novou materii, která se stává součástí nejen mentálních výkonů autora, ale i diváka. Prostorem pro vzájemnou imaginaci, kdy zážitek z experimentu nemusí nutně odkazovat k jednoznačným mantinelům.