Villa Pellé představí v únoru dvě originální umělkyně: Barboru Myslikovjanovou a Janu Horálkovou. Sochařka Jana Horálková s expozicí Prostory úkrytů a malířka Barbora Myslikovjanová s kolekcí děl zejména z poslední doby, kterou kurátor Patrik Šimon pojmenoval Rovnováha ticha, se představí v prostorách Galerie Villa Pellé mezí 7. a 20. únorem 2020. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy obou autorek spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecným principům a univerzálnímu řádu. Jana Horálková nepřináší do Galerie Villa Pellé tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci. Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice ve Villa Pellé klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku. Ovšem se všemi obtížemi a výhodami ticha, v němž jedinec hledá a nalézá svou rovnováhu. Co spojuje na první pohled nesouměřitelnou tvorbu Jany Horálkové a Barbory Myslikovjanové? Především niterný vztah k osamocenosti lidského jedince v jeho konfrontaci se sebou samým, přírodou a universem a v neposlední řadě i hledání vlastního uměleckého řádu v rovnováze s kontinuitou dějin umění, v jejichž nezměrné síle je radost objevit osobitý a původní autorský vklad.
Neorenesanční sál vily Pellé hostí dílo sochařky Jany Horálkové, která řadu let působila v Antverpách a vytvořila jedinečný soubor interaktivních objektů, které svou strukturou vybízejí diváka ke spolupůsobení. Ten se pak ocitá v přímém vztahu mezi objektem a sebou samým. Může jejím dílem volně procházet, nalézat v jeho útrobách útočiště a projít jakousi mentální krajinou prostorových kompozic, v nichž lze meditovat, kontemplovat a pozorovat své vnitřní pocity na pozadí individuální autorské práce. Sochařství v pravém smyslu nečekejme. V souladu s hledáním skutečné podstaty našeho materialistického světa se kvantová fyzika stále víc přibližuje poznání, že hmota je v naší společnosti projekcí vědomí, nikoli skutečnou formou. Nehmotný základ nejmenších částic je přímo transcendován vesmírem, křehké soustavy geometrických konstrukcí postulují jakousi elementární abecedu stavů mysli a noří se do sfér, v nichž i provázanost částic se nemusí omezovat jen na prostorové vzdálenosti, nýbrž i různé časy. I v jejím díle jedna část skutečnosti v prožívání celku nemusí existovat, zatímco druhá zrcadlí její neexistující přítomnost. Budoucí děje tedy mohou zpětně ovlivňovat historii. „Mnohem více než vzhled rostlin mne fascinuje jejich růst a proměna. Formy mých objektů jsou z velké části odvozené z přírody, tím však nemyslím kopírování konkrétních tvarů, které v přírodě vidíme. Spíše mne zajímají systémy a pravidla podle kterých příroda tvoří, důvody jejich vzniku, geometrie kterou rostoucí struktury a formy sledují. Nejsem tedy vázána materiálem ani měřítkem, obojí odvozuji od toho, co má daný objekt vyjadřovat a k čemu má sloužit. A tak se prvotní tvar rozvíjí, proměňuje, reaguje na své okolí, přizpůsobuje se mu a naopak ho přetváří k obrazu svému,“ uvádí autorka ke svému rozsáhlému cyklu Growing, jehož podobu hodlá rozvíjet v monumentálních realizacích.
Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami. „Mnohem více než vzhled rostlin mne fascinuje jejich růst a proměna. Formy mých objektů jsou z velké části odvozené z přírody,” říká umělkyně a dodává: “Spíše mne však zajímají systémy a pravidla podle kterých příroda tvoří, důvody jejich vzniku, geometrie kterou rostoucí struktury a formy sledují.” Její dílo lze považovat za pozoruhodný a originální způsob jak nazírat na svět přírodních forem pomocí lidského měřítka, divákovi dává možnost prožít okamžiky souznění v harmonii s vyšším řádem vesmíru i se sebou samým. Její dílo lze považovat za pozoruhodný a originální způsob jak nazírat svět přírodních forem pomocí lidského měřítka, neboť její sochy – objekty jsou schránkami morfující přírodu z artificiálních segmentů naší civilizace. Autorka nekritizuje společnost pro její civilizační lapsy, nepředvádí scenérii egoismu, jaký nás atakuje na každém kroku, ale umožňuje divákovi prožít okamžik jeho vlastního bytí v harmonii a řádu s vesmírem, se sebou samým. Expozice kromě monumentální tvorby ukáže retrospektivní sondu do desítek modelů, jejichž realizace byla odložena nebo jsou jen studiemi k nerealizovaným projektům.
Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi. „V obrazech se zabývám více sama sebou, ačkoli tomu bylo i dříve, ale tehdy převažovala témata dětí. Nyní jde o hledání mého vnitřního já, vyjadřované skrze proces malby. Nesoustředím se na vnější podobu sebe samotné,“ říká autorka o současné fázi své tvůrčí cesty. Na současné české výtvarné scéně se Barbora Myslikovjanová zjevuje jako výrazný individuální solitér s autentickou hodnotou vlastního života, odrážejícího se v jejím díle upoutá na první pohled svou výraznou emotivní silou. Teprve v dalších vrstvách pronikáme do příběhu bolesti a zjišťujeme, co všechno se může skrývat ve slupce klišé nevinného dětství, které pro mnohé s odstupem času bývá spojováno se ztraceným rájem. Ale jak uchopit dílo, kde ráj ještě nenastal? A už nikdy nenastane. Každý obraz mladé malířky (studovala v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina na AVU) působí zvláštní subtilní atmosférou jakéhosi návodu na rodinné štěstí. Figurální kompozice s bravurně zvládnutou psychologií v nás vyvolávají zvědavost, protože každá souvisí s tou předchozí. Obrazy připomínají sekvence z neorealistického filmu. Operují s prudce kontrastní barevností a ne vždycky na nich vystupují děti v lichotivých souvislostech. Možná i proto, že marně ve své osamocenosti a opuštěnosti nehledají viníka, ale vyprahle nechávají zrcadlit bolest v závoji tajemství. Děti odevzdané napospas dospělým, tedy těm, jejichž tváře nezachytíme žádným očním kontaktem, protože je nahrazuje divák sám.
Výstava kromě několika ukázek starších prací akcentuje především novou tvorbu z posledních tří let, kde se zjevuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku se všemi obtížemi a výhodami ticha, v němž jedinec hledá a nalézá svou rovnováhu. „V obrazech se zabývám více sama sebou, ačkoli tomu bylo i dříve, ale tehdy převažovala témata dětí. Nyní jde o hledání mého vnitřního já, vyjadřované skrze proces malby. Nesoustředím se na vnější podobu sebe samotné.“ Autorka zkoumá subtilní vazby autoportrétů zbavených interaktivity s druhými a často i s prostředím, v nichž vystupuje. Malířský rukopis je expresivnější, v některých momentech vstupuje do kompozice naprosto virtuózní zacházení s realitou (Halfway, akryl na plátně, 2018-19). Na současné umělecké scéně se Barbora Myslikovjanová zjevuje jako výrazný individuální solitér s autentickou hodnotou vlastního života odrážejícího se v jejím díle.
Kurátor výstavy: Patrik Šimon