MIMIKRY – Martin Salajka, fotoreport z vernisáže
Název zatím nejobsáhlejší výstavy jednoho z nejvýraznější expresivních malířů své generace Martina Salajky (1981) je zároveň i jejím hlavním tématem. Biologicko-ekologický termín mimikry pochází z řečtiny a v přírodě primárně označuje takové uzpůsobení živočichů a rostlin, které je má chránit před přirozenými nepřáteli a zabraňovat jejich nevypočitatelné reakci, především útoku. Jinými slovy má pomoct přežít. Nejde jen o nejvíce vžité ochranné zbarvení, ale například i o maskování tvarem, což jsou mimochodem také kategorie vztahující se k malbě. V obecné rovině se ale tento výraz používá i ve smyslu téměř jakékoli přetvářky, tedy v případě, že věci nejsou úplně tím, čím mají nebo se zdají být na první pohled. Pro absolventa ateliéru malby Michaela Rittsteina na pražské akademii se pak právě tento rozšířený přístup k věci stal základní optikou vnímání světa jako celku i vlastní životní reality.
Ve svém intuitivním vizuálním uvažování založeném na monitorování aktuálního „tady a teď“ se tak Martin Salajka podvědomě zaměřuje především na takové aspekty současného života, jež jsou svou podstatou proměnlivé, matoucí a tím mnohdy i smyslově nebo racionálně neuchopitelné. Vychází přitom hlavně z osobní mytologie. V jeho obrazech, které tak v sobě mívají zakódovaný i jistý autobiografický rozměr, se prakticky stejně často objevují zvířata jako lidé – respektive městské přeludy potulující se labyrintem nočních ulic. Vždy se jedná spíš o tušené přízraky než skutečná těla. Ty se navíc ztrácejí stejně tak nečekaně jako se objevily. Ne náhodou jde mnohdy o studenokrevné ryby vyplouvající z temné hlubiny podobně jako se vynořují lidské stíny ze tmy. Téměř ikonicky pak s ohledem na téma vyznívá zpodobování chameleónů, která mohou představovat jeden z klíčů ke čtení celého projektu.
Nejde přitom jen o jejich magickou schopnost měnit své zabarvení podle prostředí, pro níž se stali přímo znamením nenápadné přizpůsobivosti, ale i o jejich drakonický vzhled. Uvěřitelnost Salajkových obrazů – jakkoli zdánlivě pracuje na hraně reality, tedy s neuvěřitelnými parametry – vyplývá z toho, že maluje v podstatě jen to, co má sám prožité na vlastní kůži a dobře zná. Nepřekvapí tedy, že vjemy nočního chodce se mu vryly do paměti při temných procházkách parky v době lockdownu, tím méně, že je vášnivým rybářem, ani že sám právě chameleóny doma chová. To ovšem neznamená, že jenom mechanicky zprostředkovává záznamy své každodennosti. Jednotlivé motivy se zároveň vizuálně propisují do jeho malby nebo slouží jako emotivní či významový katalyzátor a je dobré se na ně dívat se symbolickým přesahem.
Jestliže se námět bioluminiscenčních hlubokomořských ryb odrazil v kolorismu jeho obrazů, chameleon může být zase příkladem osobní významové metafory. Malý bezkřídlý drak, kterého prakticky nikdo nezná z přírody, připomíná mocnou stvůru z pohádek, přitom je na celý život uvězněný za sklem v teráriu – „neviditelné“ kostce plné několika simulací opravdového života, čímž se až bolestně podobá člověku. Také další téma, jímž jsou květinová zátiší, skrývá nejednou za nekonfliktním zevnějškem kruté mikropříběhy. Odráží se v nich nervozita, energie a vibrace života v přírodě, stonky se blíží spíš trajektoriím, mezi nimiž problikávají asociace lebek, ostří cirkulárky a všudypřítomné oči strachu. Obě prostředí – jak městské, tak přírodní – spojuje motiv zbloudilých duší, který je vysloveně či latentně prakticky všudypřítomný. Drama se odehrává už v barvě, bez ohledu na to, co se v obraze děje.
S tím také souvisí způsob Salajkovy malby. Pokud nemaluje z hlavy, představují výchozí platformu jeho obrazů fotografie, na něž se ovšem vzápětí snaží zapomenout. Podobné je to u něj i s používáním projektoru, se kterým ostatně pracuje pouze výjimečně. Když už k tomu dojde, co nejdřív ho odkládá a zajímá ho jak otisk předlohy „pokřivit“. Rukopis mění tak, aby umocňoval námět, takže je u něj možné najít stejně tak velkorysejší kaligrafické vyjádření, jako „vyšívání“ tenkým štětcem nebo roztírání barvy dlaněmi. Řídkou malbu střídá hutná. Realita se skrze expresi překlápí do abstrakce a naopak. Výsledkem je často „váchalovská“ nervnost a dynamika podpořená přízračným světlem, která se zahryzne do oka a už nepustí. Přitom se občas vydá až na hranici grotesknosti a tehdy se nevyhýbá ani troše šklebu, který je mu vlastní.
Martin Salajka pracuje v otevřených řadách. Navazuje a rozvíjí starší myšlenky, nechybějí ani přímé návraty. Věci se u něj proměňují nikoli skokově, ale podmíněně, s vnitřní provázaností a pozvolna, jak to odpovídá zkoumání jednotlivých námětů, osobní situaci a logice tvorby. Tak se například v poslední době z jeho pláten postupně vytrácely figury na úkor přeludů, tajemství a halucinačních prvků, které jsou ale na druhou stranu podepřené konkrétním vizuálním odkazem ještě posilujícím výslednou emoci a věrohodnost, jímž je Nuselský most. Další důkaz, že i když Martin Salajka vychází ve své práci z toho, co je zjevné, ve skutečnosti mu jde o to, co vidět není, co je pod povrchem. A je v podstatě jedno, jestli se jedná o hladinu vody, krajinu města nebo myšlenky.
Radek Wohlmuth
kurátor výstavy
Foto: Tomáš Rubín