PAVEL OPOČENSKÝ – NUCLEUS

Jméno Pavla Opočenského (1954) je jednoznačně spojeno s prostorovou tvorbou, ať už jde o šperky nebo monumentální sochy z extrémně tvrdých kamenů. Právě kombinace subtilních filigránských postupů a nekompromisní téměř industriální kamenosochařské průbojnosti, spolu se smyslem pro čisté geometrické tvarosloví i naturální strukturu zároveň, vymezuje základní parametry jeho stěžejních realizací. Přestože se tentokrát představuje velmi netypicky – vůbec poprvé výhradně jako kreslíř, jeho vizuální cesta zůstává stále koherentní. Pavel Opočenský sice změnil médium, ale priority zůstaly stejné.

               Sochařská kresba jako oborový fenomén a specifická umělecká disciplína provází výtvarné umění odedávna a svou zkušenost s ní má samozřejmě i on, jenže tady se jedná o úplně jiný případ. Jde o autonomní způsob vyjadřování, který obrací naruby tradiční postup jeho práce. Jestliže pro něj bylo do této doby běžné zachycovat do skicáku prostřednictvím pracovních črt nápady, které později realizoval v trojrozměrné dimenzi, zde je to přesně naopak. Prostřednictvím 3D představivosti konstruuje precizní hloubkové kompozice, jež posléze tužkou nebo barevnými pastelkami převádí jako prostorovou iluzi do dvou rozměrů papíru.

               V obou případech jsou výsledkem bazální formy různého původu, ovšem společně odvozené z otevřené platformy provázející od nepaměti lidskou existenci, které jsou spolu v nějakém vizuálně definovaném vztahu. Mohou se míjet, protínat, vytvářet nezávislé konstelace nebo vzájemně vazbit do vyšších celků. Hlavní zájem Pavla Opočenského, ať už uvažuje v masívním materiálu nebo jemných grafických liniích, se dál upírá ke hmotě, prostoru, světlu a optickým kvalitám, ale jeho „zoom“ se přitom změnil. Z fyzického makrosvěta se přeorientoval na subtilní mikrosvět, který v jiné energetické dimenzi, emotivních projevech a symbolickém řádu predestinuje to, co se děje u nás „na povrchu“, a ovlivňuje i sebenepatrnější změny provázející životní projevy na Zemi.

               Pavel Opočenský začal své první „průhledné“ kompoziční kresby vytvářet na konci roku 2014.  Za tři léta intenzívní práce, kdy trávil s tužkou v ruce až osm hodin denně, vzniklo rovných sto prací formátu B1 (707 x 1000 mm), které se dělí do tří sérií. Nejpočetnější, podle níž je nazvaná i celá výstava, se jmenuje Nucleus a odkazuje k principu jádra. Druhá Olympias ˗ s lehce erotickým podtextem, nese jméno matky Alexandra Velikého a manželky Filipa II. Makedonského, který se někdejší kněžky dionýských mystérií podle legend bál pro její nekonvenční „zálibu usínat ve společnosti hadů“. Poslední Evoluce se pak zabývá organickým tvaroslovím odvozeným z biologie. Jakkoli je možné u každého cyklu rozpoznat vlastní charakteristické znaky, hranice mezi nimi nejsou striktní, ale prostupné. Mutace geometrického s organickým tak tuto kresebnou řadu prezentují nejen jako určitý vývojový model, ale zároveň demonstrují provázanost celého souboru.

              Intuitivní kompozice i kombinace barev mohou sice někdy vyvolávat dojem určité inzitnosti, ale za každou kresbou stojí až inženýrsky přesně promyšlená stavba, která konceptuálně využívá pečlivě sestrojených šablon i geometrických pomůcek. Práce Pavla Opočenského není ani bez kontextu se širším uměnovědným odkazem, ať už jde o Malevičovu barevnou skladbu, vědeckou tvorbu Ernesta Haeckela nebo nenápadnou ironii escherovských mystifikací. Základem všeho je ovšem především jeho osobní mytologie a vlastní umělecké preference. V prvním případě hraje zásadní roli jeho téměř dvě desítky let trvající kompulzivní sběratelství optických přístrojů, ale spolu s ním třeba i okouzlení průhledností medúz či slabost pro japonské bojové helmy. Ve druhém je to především fascinace negativní formou a dlouhodobá snaha zviditelňovat běžnému pohledu skrytý vnitřní prostor.

            Jestliže binokulární lupy a mikroskopy „otevírají oči“ a v pravém slova smyslu mění optiku pohledu, pastelky zase Pavlu Opočenskému vynahrazují deficit, který většinou přinášejí tradiční sochařské materiály – totiž barevnost. Není divu, že si tuto stránku věci autor užívá naplno a neodřekne si ani neonky, které do kreseb vnášejí až tropický zážitek. Inspiračně se do jeho kompozic promítají nákresy a schémata z geologických, astronomických a biologických knih, nebo pojednáních o fyzice a chemii, ale především jsou to obecné principy geometrického tvarosloví, odstředivosti či dostřednosti a neohraničenosti. Stranou nezůstávají ani optické parametry jako jsou modelační projevy světla, lesky a stíny.

         Ne náhodou je v centru jeho pozornosti právě jádro – centrum, zdroj informací a inovativních změn – termín, který se zásadním způsobem vztahuje k polarizaci prostoru. Pavel Opočenský zmonitoroval prostřednictvím svých „laboratorních“ kreseb jeden z paralelních vesmírů. Někdo možná ocení hlavně jeho atraktivní vizuální ekvilibristiku, jiný v něm pro změnu uvidí DNA výtvarného umění. Občasný halucinogenní efekt pak může být vítanou přidanou hodnotou pro každého.

 Radek Wohlmuth