Villa Pellé

Divoké narozeniny Maxipsa Fíka aneb Jiří Šalamoun dětem / až do 29. 7.!

Díky vašemu velkému zájmu výstavu prodlužujeme až do 29. července!
Více informací: http://villapelle.cz/s-maxipsem-fikem-budeme-az-29-cervence/

 

Divoké narozeniny Maxipsa Fíka
aneb Jiří Šalamoun dětem

10. 5. – 12. 7. 2016

Pusťte si pozvánku od Maxipsa Fíka!

 

Je to k nevíře, ale stálice večerníčků a nedostižný psí favorit několika generací diváků a čtenářů, Maxipes Fík, slaví letos čtyřicáté narozeniny. Nestárnoucí mistr světa ve skoku pro něco se narodil v roce 1976, kdy po boku Áji, jejího poněkud znaveného tatínka a nezapomenutelného dua zajíc-myslivec, vstoupil na televizní obrazovky. Od té doby večerníčkový svět neopustil, stejně tak jako dětské knihovny. A není divu. Scénáře Rudolfa Čechury se režisérsky ujal Václav Bedřich, hudbu složil Petr Skoumal a nezaměnitelným hlasem ilustrace Jiřího Šalamouna doslova „zosobnil“ Josef Dvořák. Sympatický bobtail, nenápadně připomínající Forresta Gumpa, je podobně nadčasový a nezařaditelný jako jeho tvůrce sám. Fík nepatří pouze do dětského světa, stejně jako ilustrace Jiřího Šalamouna, jež doprovázejí literaturu pro děti a mládež, nelze vyjmout z celku bohatého díla tohoto významného umělce. Maxipsa Fíka tak představujeme v nejlepší společnosti – vystaveny budou originály ilustrací ke knihám Poslední Mohykán, Hobit, Pan Tau, Tracyho tygr a další. Pro filmové labužníky nabízíme Šalamounovy nadčasové filmové plakáty. K výstavě je zároveň připraveno množství doprovodných programů nejen pro děti.

Jiří Šalamoun je zřejmě nejvýznamnějším českým ilustrátorem druhé poloviny dvacátého století. Jeho expresivní ilustrace na hranici grotesky a nezaměnitelný rukopis provázejí již několik generací. Proslavil ho zejména právě Maxipes Fík, výstava ale nezapomíná ani na další hrdiny – chybět nebude Pan Tau, Poslední Mohykán, Hobit, ani např. Tracyho tygr. Připravena je řada lektorských programů, tvůrčích dílen, besed a čtení. Programy jsou pochopitelně určeny i dospělým, stejně jako Šalamounovy ilustrace dětem nelze považovat výlučně za „dětské“.

 

Svět knih pro děti jako chráněné území 

kurátor: PhDr. Jan Rous

Vyjmout z Šalamounovy tvorby knihy patřící jen dětem není příliš obtížné, je jich jen několik, ale tvoří celek díla. Něčím jsou však od ostatních knih odlišné a výstava se tuto odlišnost pokouší najít. Není bez zajímavosti, že hned na počátku Šalamounovy tvůrčí cesty, na konci studia v Lipsku (1962), se objevují ilustrace ke knize pohádek J. Š. Kubína a K. J. Erbena – můžeme je brát jako ohlédnutí k domovu v cizině a nadto v padesátých letech, v každém případě však patří dětství. Výsadní postavení mají pochopitelně Čechurovy příhody Maxipsa Fíka, které se poprvé objevily v podobě kresleného večerníčku ČT v roce 1976, několik let poté v řadě knížek s ilustracemi Jiřího Šalamouna, nakonec jako hračky, grafické symboly… Váže se mi k Fíkovi ještě jiná vzpomínka: když jsem večerníček se svým synem sledoval, vnímal jsem jeho příběhy jinak než on, neboť pro mne byly odstupem od mizérie normalizačních let. Představovaly dávku okouzlení pro všechny, možnost na chvíli zapomenout, přenést se někam jinam a radovat se.

Šalamounova tvorba pro děti zahrnuje ovšem ještě další knihy, které patří jen jim, i když opět s určitou výhradou, která hranici mezi dětským, mladistvým a dospělým věkem narušuje. V tomto „hraničním“ se ocitá několik ilustrovaných vydání poesie písniček Jiřího Suchého, hlavně pak ale Poslední Mohykán J. F. Coopera (1972), Pan Tau Eduarda Hofmana (1974), ale i Tolkienův Hobit (1979), Saroyanův Tracyho tygr (1980) nebo Brautiganův sen o životě V melounovém cukru (1985), které představují i pro dospělého ostrov, na nějž se mnozí rádi stále vrací. Přirozenost obrazového tlumočení, interpretace literárního příběhu ilustrací, její síla a osobitost, nebyly u Šalamouna podmíněny jen zadáním nakladatele. Nemají také nic společného s požadavkem jednoduchosti a „srozumitelnosti“, které domněle vyžaduje přístup tvůrce k mladému čtenáři. Je v nich něco hlubšího a původního, něco, co patří k celé Šalamounově tvorbě, co do ní vnáší životní zkušenost a paměť, neboť téměř vždy jde v těchto knihách o jakýsi autorův návrat, nový prožitek vzpomínky na vlastní dětství s jeho sny, touhou, fantazií a užaslostí dítěte na prahu otevírajícího se bohatství světa knihami, jako jsou staré cestopisy nebo verneovky. K tomu ke všemu se pak připojuje ještě Šalamounova posedlost sběratele starých knih, atlasů, encyklopedií, ilustracemi bohatých starých tisků, a konečně vášeň čtenáře.

Jednou z prvních knih, kterou jako chlapec dostal pod stromeček, byl Robinson Crusoe, romantický příběh nepříliš vzdálený od Cooperova Posledního Mohykána. V něm se však představuje realita odlišná od Robinsonova světa, jakkoliv jsou oba obráceni romanticky do historie a k neznámým místům. V Posledním Mohykánovi je setkání bělocha s rudochem rozvinuto ilustrátorem do barvité topografie, detailů bojů s oštěpy a šípy, s mušketami, kanony a uniformami, ale zároveň i etnografií objevovaného „urozeného divocha“. Za ním se tak objevuje umělcova záliba ve starých cestopisech, atlasech, barevném světě ještě panenské přírody a jejích původních obyvatel.

Jiný návrat k dětství představují Šalamounovy ilustrace k loutkovým hrám z 19. století v knížce Johannes Doktor Faust, Jenovéfa, Don Šajn (1976). Loutkové divadlo patřilo mezi jeho největší záliby, ještě na gymnáziu hrál představení svým spolužákům, ve Storchově knihkupectví na Staroměstském náměstí si kupoval sešitky her, a nakonec shromáždil i velkou sbírku loutek. Faustovské téma se však stalo Šalamounovi tématem celoživotním, objevujícím se jako symbol skrytých temných sil člověkova nitra v jiných příbězích a ilustračních cyklech, ale i v jeho grafické tvorbě. Objeví se tak i v groteskní podobě v pohádkách W. Zukrowského Únos princezny Violínky (1990), ilustrovaných způsobem hrůzostrašných příběhů, morytátů, které se vyprávěly a zpívaly o poutích nebo v jarmarečních písních. Tónem groteskní taškařice ilustroval Šalamoun sbírku Pavla Šruta Hlemýžď Čilišnek (1986), bizarními formami a bytostmi odrážejí obrázky situační slovní eskapády a hříčky říkadel, které jsou blízké limeriku – nonsensu anglického básníka a ilustrátora Edwarda Leara.

Další ilustrační cykly patří k umělcovým objevům dospělosti, které mu hlavně nabídla v roce 1977 cesta do Kanady na Světovou výstavu v Montrealu. Pro člověka uvězněného v hranicích normalizace, otevírá úplně jiný svět. Setkání s Amerikou a americkým uměním se u Šalamouna objevilo už v Hofmanově Panu Tau (1974), v jehož ilustracích je patrná silná odezva pop-artu, ale i fascinace moderní civilizací, která měla pro obyvatele střední Evropy charakter téměř utopický. V Tracyho tygrovi Williama Saroyana (1980) ožívá americká ulice s policajty a rychlými auty, ale i americký sen chlapce, kterému k místu ochutnávače kávy pomáhá neviditelný černý panter, jeho tygr. Na podobné snové cestě se objevuje i Hobitín osídlený pohádkovými bytostmi a dobrým čarodějem Gandalfem v knize J. R. R. Tolkiena Hobit aneb cesta tam a zpátky (1979). A na podobné cestě se pak setkává s knihou V melounovém cukru (1986) Richarda Brautigana. Všechny tři knihy se staly jakýmisi ikonami mladých lidí, dokonce vstoupily i do jejich jazyka. Všechny jsou o svobodě, o které se dalo snít jen v knihách, v Saroyanovi o nezávislém chlapectví a jeho cestě k lásce, v Tolkienovi vstupem do pohádkové a trochu mýtické krajiny příběhu s atributy a vlastnostmi moderního člověka, dobrem, zlem, chamtivostí, penězi. A konečně, knížka Brautiganova, představující alternativní formy života, jaké zažívala beatnická generace Ameriky už v padesátých a šedesátých letech, se kterou jsme se seznámili až na konci sedmdesátých let v Kerouakově nádherné knize Na cestě (1978) a z mála písní Boba Dylana.

Jiří Šalamoun svými ilustracemi pochopitelně nezaplňuje díry naší neznalosti světa, prázdná místa, označovaná na starých mapách nápisem hic sunt leones, vždyť je sám sdílel. Jeho výtvarný jazyk, výraz, jsou však plné skepse a ironie, reflektující vlastní životní prostor, které všechno dění obrací do grotesky, někdy realitu odlehčující. Tento rys se týká však celé jeho tvorby, dokonce v mnoha dalších knihách, kupříkladu v ilustracích k Buninovým povídkám Pán ze San Francisca, v Kronice města Hloupětína Saltykova-Ščedrina je jeho skepse vystupňovaná až do polohy tragikomedie. Svět knih pro děti ale tuto polohu nezná, je to chráněné území. Více mu přináleží pohádka, báje, fantazie.

Jiří Šalamoun, nar. 1935, v letech 1952-1962 studoval na Akademii umění v Praze a Hochschule für Graphik und Buchkunst v Lipsku. Jeho tvorba zahrnuje téměř stovku ilustrovaných knih, podobné množství grafik, filmové, divadelní  a výstavní plakáty, množství grafických úprav a konečně řadu kreslených filmů, z nichž nejpopulárnější se stal večerníček o životě Maxipsa Fíka (1976), rozpracovaný později do několika knih.  Od roku 1990 do roku 2003 vedl ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1992 byl jmenován profesorem. Jako hostující profesor působil v devadesátých letech na Letní akademii v Salzburgu, založené Oskarem Kokoschkou, a na akademii v Miami, USA. Žije v Praze na Vinohradech.

Záštitu nad výstavou převzal Ondřej Kolář, starosta Městské části Praha 6.

Výstava se koná za podpory Hlavního města Prahy.

PARTNEŘI VÝSTAVY:

loga

 

PARTNER DOPROVODNÝCH PROGRAMŮ:

logo-hopsej               LOGO_GRAFFNECK