ANDREJ DÚBRAVSKÝ: THE REST INTERVAL 6/5-21/6
Výstava nejnovějších prací slovenského autora Andreje Dúbravského. The Rest Interval je termín vypůjčený z momentem mezi námahou a regenerací, mezi impulsem a reakcí, mezi dvěma událostmi, ve kterém tělo i mysl získávají prostor pro odpočinek a obnovu. V souladu s dlouhodobou tvorbou autora, který se v tvorbě soustředí na motivy mužského těla, erotické scény, stylizované autoportréty i záznamy venkovské krajiny, projekt propojí témata tělesnosti, přírody, ekologie, queer identity a metamorfózy.
Dúbravský v The Rest Interval vytváří vizuální svět, který lze popsat jako jistou formu „biologického expresionismu“. Výstava představuje sérii obrazů s motivy včel, slepic a dalších organismů, které se neobjevují jako svébytné skupiny, ale spolu s lidskými postavami vytvářejí jednotný celek. Výsledkem je svět živých bytostí, kde jsou všechna těla – lidská i nelidská – vzájemně propojena pulzováním, pohybem a neustálou proměnou.
Příroda a tělo zde nejsou stavěny vedle sebe ani se navzájem nesrovnávají, ale fungují jako součást jednoho systému: vibrující a dýchající struktury, která je charakterizována energií, růstem a proměnami. Lidské postavy jsou zobrazeny ve stádiu proměny: padají, hroutí se nebo jsou zachyceny těsně před tímto okamžikem. Tyto momenty jsou záměrně nejasné – těla působí současně silně i vyčerpaně, odolně i zranitelně, jako oběti i jako hrdinové. Pád může být vnímán jako ztráta kontroly nebo jako akt uvolnění: příležitost uniknout tlaku, vrátit se ke stavu lehkosti a uvědomit si vlastní tělesnost. Dúbravský tak přesouvá pozornost od racionálního, přetíženého myšlení k bezprostřednímu fyzickému prožitku – jak vlastního těla, tak přírody. Ústřední roli hraje i umělecký zájem o povrch kůže, její texturu, prostupnost i vitalitu jako místo, kam se propisují vnitřní i vnější stavy.
Umělcův výtvarný jazyk mimoto vědomě navozuje dialog s dějinami umění – jeho dynamická, živá těla připomínají práce Petera Paula Rubense, zatímco expresivní křehkost a tělesná intenzita snesou srovnání s díly Egona Schieleho a Francise Bacona. Tyto inspirace však nejsou pouhou citací, ale jsou přetvořeny do současného a samostatného malířského stylu.
Kurátor: Jan Christoph Breitwieser
