Základní půdorys díla sochaře, malíře, designéra a hudebníka Michala Cimaly tvoří rozpor jevů napříč současnou společenskou i osobní realitou. Nadšení a opojení z rychlosti technických a technologických změn, které posouvají lidské vědomí do nových zážitkových prostorů a rovin lákajících k průzkumu, střídá únava, skepse a úzkost volající po zastavení a reflexi toho, co se zmnožuje a předbíhá. Vztah k času se projevuje jako formotvorná i destruktivní síla. To, co je na jedné straně konstruktivní, co bytní a roste do výšky jako monument sebevědomého pokroku, zároveň vrhá stín vnitřních pochyb. Společnost založená na neustále se zrychlujícím výrobním systému reprodukuje do všech stran především mechanismy spojené s tímto principem. Člověk a jeho životní styl se narcistně zhlíží v dokonalosti, výkonu a produkci, v neustálém pohybu, který směřuje ke stupňovanému sebepřekonávání ad absurdum. Udržitelnost takového nastavení mizí v utopii, totalitě nebo v jiném druhu katastrofy. V tomto směru bývá umění citlivě předvídavé a nekompromisně přímé. Vydává včas varující signály směrem k většinově spokojené, stereotypně fungující společnosti. Vnímá latentní roviny problémů, a tím, že je rozkrývá, přispívá k jejich diagnostice. Úzkost z možného kolapsu aktuálně nastavených společenských systémů generuje somatický rozměr Cimalova sochařství, v němž se významně otiskuje i přirozený pud sebezáchovy. Motiv robotického těla odkazujícího na konstituci lidské tělesnosti v díle autora lze potom vnímat ambivalentně – jako vítězství vědy i prohru lidství.

Kurátor výstavy: Petr Vaňous