OTEVÍRÁME VÝSTAVU VYKLADAČI SVĚTA

Vykladači světa

Vykladači snů

Existují názvy výstav, které neříkají nic a zároveň je v nich něco co vás nutí nad tím pořád přemýšlet.

Kreslíte z vnitřního přetlaku?

JF: To myslím, že máme oba, nedokážeme chvilku nekreslit.

DB: Jirka začne kreslit rovnou. Já si to musím nejdříve vymyslet a kreslit začnu, až když vím co chci. Další korekce ale už probíhají spontánně.

Oba autoři jsou již známí tím, jak se v rámci své tvůrčí kooperace často s humornou hravostí zabývají samotným tvůrčím aktem jakožto řadou obstrukcí. Tím jak se proces tvorby úmyslně komplikuje, stává se sám o sobě dílem.

Někdy si myslím, že mluvím o všem, jako bych tomu všemu rozuměl jen já.

Zcela bazální pro vaši koexistenci je kresba. Co si ale pamatuji, tak přinejmenším Jirka dříve dělal fotografie, objekty a prostorové intervence, zato kreslení tolik vidět nebylo. Jako pro to kreslení našel ventil až s Davidem. Je kreslení prostředek, bez kterého se nemůžete obejít?

DB: Myslím, že ano, že to vychází z jisté netrpělivosti. Malba trvá déle, a mě když něco napadne, tak si to chci rychle nakreslit. Malbu mám moc rád, ale jako umělec k ní složitěji hledám cestu. Kresba mi je blízká svou přímočarostí. I když někdy může vznik kresby klidně trvat mnohem déle než malby…

Ve snech se toho často děje víc než v reálném životě.

O: Jak byste vy sami charakterizovali svoji tvorbu?

Uf hluboký oddech…

J: Ne, já nevím jak ji charakterizovat. Je to těžký a nemáme rádi takový to škatulkování. Asi se to týká nějak kresby, protože to z kreseb vychází. Ale máme rádi, když ta kresba pro nás není definitivním médiem a přechází to do nějaké performance, instalace.

Jiří Franta a David Böhm spolupracují tak často, až přestává být zřetelné, kdo je kdo a kdo co dělá.

Fragment neúplné umělecké dílo. Střípky většího celku. ZLOMEK DÍL KOUSEK.

Kreslí, protože kresbou mohou rychle reagovat na podnět (vnější či vnitřní), zaznamenat nápad a uskutečnit něco „hned“.

Důležitou součástí je pak náhoda či omyl.

Ta opravdová banalita, ta, kterou má člověk sklon chápat negativně, je tzv. „něco za obrazem“ – Banální proto, že o tom nic nevíme, ale hezky se o tom spekuluje. Například když si do něj začnu projektovat nějaké dojmy, hledat pocity autorovy nebo autenticitu, prvoplánové alegorie s vezdejším světem, když začnu věřit ve vyšší principy modelující umělecké dílo a blablabla. Přesah obrazu, jeho hloubka, je – trochu paradoxně – to co jde ven, co z něj vychází nebo vyzařuje, co se ukazuje už navenek. Nemusím se nějak intuitivně nořit do vlastních pocitů z obrazu a probourávat se dovnitř. Hloubka je na povrchu, to co je vidět, ovšem když se dívám, pozorně, ne to, v co doufám, v co věřím, co tuším, že je za, meta, nebo to co jde skrz. Hloubka je výraz.

Škoda, že si většinu snů nepamatujeme.

Koláž je postup srozumitelný který přinesl modernismus jde o velmi srozumitelný model ten je pro dnešní dobu přesným obraz našeho světa. Neustálá potřebě přeskakovat z informace na informaci na internetu vede k rozpadlosti, neschopnosti nakládat s informacemi v souvislostech jejich vzniku. Tato střípkovitost vede k mylným výkladům. Chtě nechtě pak dochází ke kontaminaci naší reality. Je důležité diváka neustále znejisťovat a výtvařet v něm pocit obrany vůči takto manipulované realitě.

FOTOREPORT Z VERNISÁŽE

foto: Tomáš Rubín

2. Humor a vážnosť.

O vašom umení sa často hovorí, že prepája hravosť, humor, iróniu či grotesknosť s vážnosťou. Jedna zo sólových výstav vašej autorskej dvojice niesla názov Přežijí jen zábavní. Aktuálna výstava naopak nesie názov Nikto sa nebude smiať. Mnohé vaše diela majú politický message, vzťahujú sa k aktuálnym spoločenským problémom. Napriek tomu sa vám darí neskĺznuť do akejsi politickej satiry. Ako sa vám darí tak protikladné kategórie, akými sú napríklad hravosť a vážnosť, udržať „pokope”, aby v konečnom dôsledku vytvárali súdržný celok?

Staneme se DJ pro diváka, kterému namixujeme eklektickou změti informací, chaos za zdí, střípky čehosi, tušení něčeho, koláž, humor … nevědomost.

Které sny bychom nikdy neměli zapomenout?

Přemýšlet jako dítě, nebát se opustit již dané věci a znovu je podrobit zkoušce. Hra je nezbytnou součástí práce, nahrává omylům a nečekaným výsledkům.

Kde jsou uloženy sny, které si nepamatujeme?

V lidské biologii je sítnice provázána s mozkem tak hustou sítí vazeb, že si zdravý jedinec jen těžko dokáže představit jinou možnost jak vnímat okolní svět.

Trávíte spolu hodně času?

DB: Hodně. Býváme spolu v ateliéru a dokonce spolu jezdíme na chalupu. Nikdy jsme si ale neslíbili lásku, úctu a věrnost (to jsem fakt řekl? To by tam pak měl byt v závorce ´smích´ nebo tak něco) abychom si neuměli říct, že některé věci chceme dělat bez druhého.

Vykladači snů jsou vlastně takový režiséři ne?

Žijeme prý v éře rozptýlení.