Malíř a restaurátor Josef Duchan patří k výjimečným současným solitérům, na kterého nelze jen tak snadno někde narazit; proto je ale někdy setkání s ním – lépe řečeno s jeho tvorbou – překvapivé a zasahující. Výstava Intuice představuje Duchanovy nejnovější práce – ať už reliéfní rytiny, tak i malby a kresby. Mají charakter abstraktních struktur, z nichž občas pronikne záblesk konkrétního zobrazení, písma, značky. Duchanovy struktury jako by vyrůstaly z autorovy nepotlačitelné obsese, nutkání předat poselství diktované odkudsi z vesmíru. I když jeho práce působí jako insitní či art brut projev, je nutné vědět, že Josef Duchan prošel vysoce profesionální restaurátorskou průpravou (kromě té umělecké), která zahrnuje produkci dokonalých kopií. Přesto se nedá říci, že by jeho intuitivní umanuté stopy byly jakýmsi vedlejším produktem. Podle wikipedie znamená intuice náhlé poznání nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním, ale bezdůvodnou jistotou. Můžeme však prohlásit, že Duchanovo rozhodnutí provázené pocitem jasnosti má své důvody. Je na divákovi, jak si je bude interpretovat.

Výhodou tvorby Josefa Duchana je její neuchopitelnost, nezařaditelnost. Vzpírá se srovnání, rychlému soudu a vybízí proto k hlubšímu vhledu. Potřebuje čas, potřebuje pozorování, potřebuje vlastně veškerou divákovu pozornost. Komu se tohle dnes podaří?

Pojmenovali jsme výstavu slovem intuice, které by zdánlivě mohlo napovídat, že autor tvoří v jakési neznámé dohodě se svým podvědomím. To by však bylo zavádějící. Intuice podle slovníku znamená náhlé poznání nebo rozhodnutí, které není zprostředkováno vědomým uvažováním, ale bezdůvodnou jistotou. Můžeme však prohlásit, že Duchanovo rozhodnutí provázené pocitem jasnosti má své důvody. Teoretik Marek Pokorný se o autorovi vyjádřil jako o „technicky školeném médiu, které nám přináší zprávu nikoli ze záhrobí, ale ze skutečného i virtuálního světa“.

Josef Duchan evidentně takovým médiem je. Jeho hlava je zásobníkem do nekonečna se rozbíhajících struktur, které někdy ukázněně zaznamenává, hledá a čte v nich důležité vzkazy, nebo je naopak nechává volně tryskat. Z abstraktních nevědomých kreseb přechází do konkrétních zobrazení, jindy zase naopak.

Mluvíme sice o obrazech, ale základním médiem je pro autora stále kresba: obsesivní dráha mnoha linek a bodů nakonec vytváří hustou barevnou strukturu. V minulosti v Duchanových malbách vytvářela symetrické či jinak bohulibé vzory, jako by jedinou malbou přibližoval vzorek složité organické sítě pod mikroskopem. Často do abstrakce vkládal realistické detaily, aby se oko pozorovatele nepropadlo do hlubin. V současné době se nechává unášet souhrou hlava-ruce-srdce a spíše v gestických stopách putuje barvami nad podkladem. Přičemž podkladem se stávají různé materiály, jen ne malířské plátno, které je svazující svou estetičností. Josef Duchan maluje na rozřezané billboardy, nebo své linie vyřezává do pevné desky, která brání jednoduchému gestu. Pomalejší tempo stejně jako vybrané materiály a technika mají umělce držet trochu pod kontrolou. Umělec tak nastavuje limity své vlastní intuici, přidává si zátěž, aby „neuletěl“ k manýristickému ornamentu.

Postupně se v jeho tvorbě, která je mimořádně rozprostraněná (jen samotných maloformátových kreseb vzniká během týdne několik desítek, autor kreslí třeba i potmě v kině), pozvolna projevuje stále důraznější koncentrace na velkolepý plán. Plán, jehož nikdy nebude v umění dosaženo, ke kterému se ale jen někteří někdy dokáží přiblížit.

Už na začátku 20. století Walter Benjamin předpovídal, že lidstvo se připravuje na to přežít svou kulturu a že jeden kus dědictví lidstva za druhým odkládáme za minimální hodnotu do zastavárny, abychom získali malou minci „aktuálního“. Po sto letech je potřeba konstatovat, že jsme se zařídili jinak a že některá malá úsilí o velkolepé plány se nevytratila a že se projevují v práci dalších a dalších generacích umělců, k nimž patří také Josef Duchan.

Lenka Lindaurová,

kurátorka výstavy 

Josef Duchan (*1970) se profesionálně věnuje výtvarnému umění čtvrt století, počítáme-li i studia v ateliéru Vladimíra Kokolii na pražské Akademii výtvarných umění. Ačkoli před svým přijetím na Akademii výtvarných umění v Praze neměl autor formální vzdělání, Dalibor Chatrný, jeden z nejrespektovanějších umělců generace 60. let, rozpoznal jeho specifický talent a uměleckou citlivost a na výtvarná studia jej v roce 1991 přijal. Přestože umělec stojí mimo hlavní proud současného českého umění, jeho dílo se těšilo citlivé pozornosti významných kurátorů a kritiků, kteří se primárně věnovali a věnují nastupujícím generacím umělců a aktuálním trendům. Výjimečné místo mezi nimi zaujímají Jana a Jiří Ševčíkovi, bez jejichž práce by současná česká scéna neměla v posledním čtvrtstoletí takovou dynamiku. Viz výstava v Entrance Gallery. Přestože hlavní doménou tvorby Josefa Duchana jsou grafiky, zejména sítotisky, posouvá umělec svou práci současně do světa olejomalby či experimentální kombinované techniky. Vidění světa je fragmentované, rozložené a zaměřené na detaily, na nejmenší částice, ale paradoxně o to blíž k podstatě celku. Ještě na Akademii vznikl cyklus Neurony a protony, na kterém je patrná inspirace zájmem o to, z čeho se skládá svět, tedy i chemickými vzorci a fyzikálními prvky. Je příznačné, že právě tento „na atomy rozložený“ svět pak prolíná do celého díla. Grafiky, byť jde z principu o multiplikovaná díla, jsou v případě Josefa Duchana v každém jednotlivém tisku unikátní, např. linoryty proto doplňuje malířskými zásahy, které z každého listu zpětně vytvářejí originál.