Výstava malířky a textilní výtvarnice Zdeny Šafky (nar. 17. února 1953 v Praze) ve Ville Pellé podchycuje všechny její podstatné malířské periody, od raných obrazů až po ty nejčerstvější, a také textilní práce a oděvy této umělkyně, je tedy svého druhu „náznakovou“ retrospektivou. Zdena Šafka v roce svých sedmdesátin mísí obrazy a textilie, krajiny a abstrakce, portréty a zátiší, hlavy a kapradí, ať už jsou vytvořené olejem, akrylem, akvarelem nebo nitěmi, ať už z vlny, lnu či bavlny. Barevný a citlivý pohled na přirozené věci, lidi a děje kolem nás, stejně jako jemné předivo představ, tvoří komplexní a provázaný soubor, který má v sobě pozdně letní esprit i melancholii, která patří k přírodě i k nadhledu nad životem. Barva je zde dominantní, stejně jako její tlumení a ztrácení se v nedohlednu. Estetická dominance není rafinovaností, ale nutností ke šťastnému prožívání přítomnosti.

Zdena nám ukazuje, že svět může být místem pro snění. Nebo aspoň pro sny. Pro sen. Takovým, jakým bývávala třeba touha stát se umělcem. Bývávala, protože tyto sny se trochu ztrácejí. Zdena je ovšem z generace, pro niž bylo a je umění jedním ze smyslů existence. A také ovšem ví, že je víc než dobré si sny plnit. A to, pokud možno, ještě za života.

Vystudovala v letech 1974 až 1981 pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru profesora Bohuslava Felcmana, dnes už pozapomenutého malíře, textilního výtvarníka a dlouholetého pedagoga, který patřil k první nadšené poválečné generaci umprumáků (a, bohužel, i komunistů) – tuto školu vystudoval v letech 1945 až 1949 v ateliéru výbušného expresionisty Jana Baucha a zůstal na ní jako pedagog po celý svůj aktivní tvůrčí život. Nejprve působil jako Kybalův asistent, později se stal šéfem „jeho“ ateliéru textilního výtvarnictví. V tehdejších letech – počínaje bruselským sukcesem z osmapadesátého – patřila textilní výtvarničina k žádaným oborům, módní byla zejména tapiserie a art protis. Od konce osmdesátých let dvacátého století však upadala v mrtvolné zapomenutí, nyní zažívá svůj lehký výstavní i tvůrčí revival. A ve Ville Pelé se ukazuje, že má stále své haptické i optické kouzlo. Zdena tvořila gobelíny a tapiserie v dynamickém rozpětí od hodně velkých až po zcela malé formáty, v tlumené pastelové škále, od abstraktních čtvercových rastrů až po stylizované přírodní motivy a svébytně deformované obličeje.

Je pro leckoho překvapivé, jak se gobelíny, menší či velkoformátové, vyjímají v moderních interiérech, kde převládá dokonalá čistota hladkých povrchů skla, leštěného dřeva, plastu a litého betonu. Nestejnoměrnost přízí, odlišnosti v tloušťce i vybarvení a jejich měkkost na omak vnášejí do prostoru vizuální oživení i překvapivou hřejivost. Architektura se jimi polidšťuje.

Dva roky po škole nastoupila Zdena do divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde působila v letech 1983 až 1989 jako kostýmní výtvarnice. Z její dílny pochází i návrh opony pro Malé divadlo v Liberci, které designoval architekt Karel Hubáček a které se otevřelo v září roku 1989. Oponu Zdena i sama utkala.

Po revoluci vytvořila vlastní značku Zdena Šafka, pod kterou navrhovala oděvy. Slavnou se stala její kolekce pro českou výpravu na Zimní olympijské hry v norském Lillehammeru z roku 1994. Po skončení podnikání v roce 1998 pak působila jedno pětiletí jako pedagožka na Katedře designu liberecké Technické univerzity. Textil začalo stále více vytlačovat malování, až zcela převládlo. Rané krajiny, vytvořené ve škále zelených tónů, vystřídaly figurální obrazy a skupinové portréty. Podobně jako v textilní tvorbě totiž Zdena nesetrvává v jednom módu práce. Portrét či figury blízkých a nejbližších, střídají krajiny – ikonickým motivem se pro ni stal viadukt v Kryštofově Údolí na Liberecku. Krajiny se postupně zplošťují, jednotlivé komponenty nabývají charakteru znaků. Odtud je již jen kousek k abstraktním motivům, které nabývají ryze geometrického tvarosloví. K podobnému procesu dochází i u hlav. Ty se rovněž transformují do svébytné znakové stylizace. Dochází tak k obrazové plošné syntéze, podobné té, kterou se vyznačují i autorčina textilní díla. Úročí se práce s proměnami plošné stylizace motivu.

Skvělá jsou ovšem i plasticky výrazná a kresebně i prostorově robustní květinová zátiší nebo kompozice s nakrojenými granátovými jablky. A také některé z figurálních portrétů či konfigurací, které bylo nutné namalovat. Z krajiny však nikdy nevyjdeme. A nad ní i nad námi lidmi bdí andělé, ti evokují renesanční čistotu; zdá se, že Zdena má ráda vyprávěcí monumentalitu quattrocenta či vrcholných florentských renesančních mistrů ze století následného. A andělé se zjeví i v současnosti, až to nedá, nevyslovit wieveghovské Andělé všedního dne. Zdena však stále hledá. Objevuje opět přírodní detail. Detail, který je výsečí krajiny, lesního interiéru. A tento kapradinový detail se otevírá dalšímu vrstvení. Krajina lesů a lesního podrostu se nutně vpíjí do Zdeniny imaginace. Ještědský hřbet i smířlivou hornatost Jizerských hor má na dotek. Pracuje v ateliéru v zahradě, odkud vidí nekonečnou škálu zelení, louku, stromy a slyší bublání potoka.

Zdena se nechává inspirovat okolím. Zabydleným blízkými osobami i tím bez lidí. Je introvert. Pozoruje. Není aktérkou. Má čas a prostor, vnímá v klidu. Pohrává si v představách s vjemy a dojmy. Zůstávají v ní vizuální stopy. Ty pak maluje. Výsledný obraz však pro ni není něčím konečným, je začátkem procesu, při kterém přenáší na diváka vlastní inspiraci. Tahle řetězová reakce, způsobená obrazem, je pro Zdenu zamyšlením nad pomíjivostí reality. O tom svědčí často i názvy jejích výstav. Například: „Za chvíli bude všechno jinak“, „Tak i tak“, „Za tím“. Poslední zmíněná výstava proběhla v pražské Galerii Václava Špály na podzim 2017. Během komentované prohlídky této výstavy se Zdena zamyslela: „Co znamená to Za tím? Že jsem to tehdy vnímala tak a tak. Dnes bych velmi pravděpodobně, na stejném místě a třeba i za podobných podmínek namalovala něco odlišného. Všímala bych si jiných detailů, zdůraznila bych něco jiného. A zcela totéž můžete nyní dělat i vy, diváci. Za tím obrazem je samozřejmě bílá zeď, ale hlavně je v obraze i za ním a v něm příběh nebo, chcete-li, odraz příběhu a světa. Pro některé díla Stvořitelova , pro jiné díla přírody. Můžete si vytvořit svůj vlastní příběh, třeba zcela odlišný od mého, takový, který vám bude blízký. Já to Za tím vidím a vnímám takhle.“

Občas se Zdena pustí i do ilustrací, tak trochu mimochodem. Ilustrace vždy nějak dokreslí příběh, vnese do něj barvu, a tím i emoci. Nasměruje čtenáře. Pozoruhodným počinem je v tomto směru kniha Yanna Réaca Třikrát dvě není sedm. Vydaly ji v roce 2013 Galerie Zdeněk Sklenář a Literární čajovna Suzanne Renaud. Fauvistická obálka s červenou oblohou a červenými stromy a s oním bájným viaduktem, po kterém jede motorák, otevírá příběhy z všednodenní nevšednosti, které Zdena komentuje černobílými kresbami. Příběhy jsou však barevné, a jejich dokreslení vždy barevně dozní i vyvře v okamžiku, kdy čtenář zavře nedočtený příběh, a kniha se chvěje v barevné extázi a dychtí po dalším otevření.

Barva. Ach, ta barva. Co Zdeninu malířskou i textilní tvorbu spojuje, tak jako u jiných malířů, je záliba v barvách, v jistých barvách a ve varírování jejich odstínů. Dominantní jsou u ní zajisté fialová a zelená a červená. A modrá. Někdy je nechá vyniknout v jejich sytosti, ráda si však s nimi také hraje, krémově je ladí. Klade sobě i nám otázku, co je barva v našich životech, kde je hranice mezi barvou přírody a barvami jejího zobrazení. I most může být, konec konců, červený. A do kapradinových otisků lze namalovat barevné geometrické plochy. Vše se nakonec spojí v jeden velký vizuální zážitek. Tak jak se tomu děje v životě. Nebo ve snu?

Sen by měl být křehký, ale také pevný. Sen čerpá ze skutečnosti a mění se ve skutečnost. Taková je i pelléovská výstava. A také katalog, který ji doprovází. Obé plné obrazů, které jsou utkány ze snů, hedvábných žilek prožitků, barevných představ, nutnosti jemných sdělení. Jako když šumí kapradí, na konci léta, v tichu plném ticha. 

Kurátor: Martin Dostál

Termín výstavy: 30.8. – 1.10. 2023